Čechy mohly být kolébkou keltského světa, naznačuje genetická studie
Území dnešních Čech mohlo hrát klíčovou roli při šíření keltských jazyků napříč Evropou. Nová studie v časopise Nature spojuje tuto možnost s pravěkým přesunem obyvatel z východní části střední Evropy na západ. Nejde však o přímý důkaz toho, jakou řečí tito lidé mluvili.
Mezinárodní tým vedený Hughem McCollem, Guusem Kroonenem a Eskem Willerslevem analyzoval genetické údaje 4 587 dávných jedinců, především z doby bronzové a železné. Práce vyšla 4. listopadu 2026 a porovnává populační dějiny s různými představami o původu keltských jazyků.
Pro českého čtenáře je podstatná zejména knovízská kultura, pojmenovaná podle naleziště Knovíz u Slaného. Existovala přibližně v letech 1300–950 před naším letopočtem a patřila do širšího prostředí kultur popelnicových polí. Právě s obyvateli spojovanými s těmito archeologickými nálezy souvisí genetická stopa, kterou autoři sledovali směrem na západ. Samotný název ovšem označuje soubor hmotných památek a pohřebních zvyklostí, nikoli automaticky jeden národ nebo společný jazyk.
Zjištěný pohyb zasáhl Francii, Britské ostrovy, severovýchod Pyrenejského poloostrova i Itálii. Ze zvažovaných scénářů považují badatelé právě tento středoevropský směr za nejúspornější vysvětlení šíření keltských jazyků. Přesnou výchozí obec ani okolí Prahy ale neurčují.
Příbuznost ještě neznamená stejnou řeč
Česká televize přinesla k výzkumu také komentář archeologa Jana Turka. Ten připomíná, že vztahy mezi střední Evropou a Irskem zná archeologie již delší dobu: dokládají je například podobné šperky a výzdoba. Nové metody tak podle něj doplňují poznání dávných kontaktů o další, mimořádně cenný druh dokladů.
„Na druhou stranu si nepředstavujme, že by se většina populace ze středu Evropy sebrala a odstěhovala se do Irska,“ upozornil Turek. Jeho výhrada pomáhá odlišit příbuznost dávných obyvatel od představy jediného hromadného odchodu. Spojení mezi oběma oblastmi může mít dlouhou historii a nemusí odpovídat jednoduchému příběhu o stěhování celého národa.
Genetika zde funguje jako mapa příbuzenských cest, nikoli jako zvukový záznam. Rozbor kosterních pozůstatků umožňuje sledovat původ a míšení populací, zatímco prakeltský jazyk lingvisté rekonstruují porovnáváním jeho pozdějších potomků. Tyto dva druhy poznání se mohou podporovat, nelze je však zaměňovat. Ostatně sami autoři zdůrazňují, že změna řeči nemusí doprovázet výměnu obyvatelstva.
Další vzorky ze střední Evropy a severní Itálie mají pomoci objasnit původ sledované populace. Výzkumníky podpořily mimo jiné Evropská výzkumná rada a nadace Lundbeck Foundation. Výsledkem zatím zůstává lépe podložená hypotéza, nikoli uzavřená odpověď na otázku keltské pravlasti.
