Ale co když Německo po roce 2029 zahne?
Česko by mělo o euru znovu přemýšlet – a důvodem není Brusel, ale Berlín. Kdyby se Německo začalo od Evropské unie vzdalovat, česká měna by přestala být účetní debatou a týkala by se toho, k čemu je naše ekonomika ukotvená.
Není to předpověď. Každá z pěti částí začíná faktem, který lze doložit, a teprve potom se ptá: co kdyby?
AfD vyhrává volby do Bundestagu
Řádné volby do Bundestagu přijdou v roce 2029. Podle čl. 39 odst. 1 Základního zákona se konají 46 až 48 měsíců od začátku volebního období. Současný sněm se poprvé sešel 25. března 2025, hlasování tedy připadne na konec ledna až konec března 2029. Přesné datum vyhlášené není.
AfD skončila v únoru 2025 druhá s 20,8 % druhých hlasů, dvakrát víc než v roce 2021. V průzkumu infratest dimap pro ARD z 2. až 4. listopadu 2026 vede s 27 %. Spolkový úřad pro ochranu ústavy (BfV) ji v květnu 2025 označil za prokázaně pravicově extremistickou. Správní soud v Kolíně nad Rýnem mu ale 26. února 2026 předběžně zakázal ji tak do rozhodnutí ve věci samé označovat; usnesení není pravomocné.
Co kdyby AfD v roce 2029 zvítězila a sestavila vládu? Pro Prahu by to znamenalo, že v čele země, kam míří velká část českého vývozu, stojí strana, která vznikla jako odpůrce společné měny.
Návrat k marce
AfD vznikla v roce 2013 jako strana nejen proti euru. Základní program z roku 2016 žádá „das Experiment Euro geordnet zu beenden“, tedy spořádaně ukončit experiment s eurem. Volební program pro rok 2025 podle ZDF počítá s národní měnou, „gegebenenfalls unter paralleler Beibehaltung des Euro“ – případně souběžně s eurem. O marce výslovně nemluví. Alice Weidelová, spolupředsedkyně AfD a spolu s Tinem Chrupallou i předsedkyně její frakce v Bundestagu, přitom zní méně jistě: v srpnu 2026 v rozhovoru pro ZDF nazvala euro „weiche Währung“, měkkou měnou, ale na otázku, zda z něj odejít, jasně neodpověděla. Právní cestu ven z eurozóny smlouvy navíc neznají, jen vystoupení z celé Unie.
Představme si přesto, že by Berlín zavedl novou marku. Koruna, jejíž kurz se drží vůči euru, by ztratila jistotu, vůči čemu se měří. Vývoz do Německa podle Českého statistického úřadu v roce 2025 vzrostl o 34,8 mld. korun, nejvíc ze všech zemí. Tyto dodávky by se pak platily měnou, jejíž hodnotu dnes nikdo nezná. Kurzové riziko vůči euru umějí firmy zajistit, protože ho znají. Nová marka by z něj udělala neznámou.
Německé volby roku 2033 se nekonají
Tady pomáhá číst německou ústavu doslova; její pravidla jsou pevná. Podle čl. 39 odst. 1 se Bundestag volí na čtyři roky. Jedinou výjimku Základní zákon připouští v čl. 115h odst. 1: volební období, které by skončilo ve stavu obrany, končí šest měsíců po jeho skončení. Jiný důvod, proč volby nekonat, nezná.
Představme si ale, že by se zopakoval postup podobný roku 1933. AfD by po volbách 2029 vstoupila do koaliční vlády i třeba jen s několika ministerstvy, a partneři by věřili, že ji v kabinetu udrží v mezích. Stejně uvažoval v roce 1933 Franz von Papen.
Druhým krokem by byla změna ústavy. Podle čl. 79 odst. 2 by k ní byly potřeba dvě třetiny členů Bundestagu a dvě třetiny hlasů Spolkové rady. Sama by je AfD neměla, stejně jako je v roce 1933 neměla NSDAP: zmocňovací zákon prošel jen díky hlasům Zentra a Bavorské lidové strany. I dnes by tedy rozhodli ti, kdo by hlasovali s ní.
Třetím krokem by bylo vyprázdnění koalice. Partneři by z vlády odcházeli nebo by se rozpadali, až by v kabinetu zůstala jen AfD. Volební období, které má skončit v roce 2033, by se pak prodloužilo, nebo by se volby vůbec nevyhlásily.
Bundes-raus: Německo opouští EU a Schengen
„Bundes-raus!“ Tak nějak by mohla znít německá obdoba brexitu. Cesta ven z Unie existuje: popisuje ji čl. 50 Smlouvy o Evropské unii a Británie ji už prošla.
Myšlenka odchodu z EU není v AfD nová. Program pro evropské volby 2019 podmiňoval takzvaný dexit referendem a jejich volební program schválený ve Drážďanech v roce 2021 označil vystoupení Německa z EU za nutné. U programu pro rok 2025 se zdroje rozcházejí: ZDF píše, že žádá odchod z eura i z Unie, Spolková centrála pro politické vzdělávání (bpb) uvádí jako jeho cíl „Bund europäischer Nationen“, tedy svazek evropských národů.
Letos se důraz posunul. Interní strategický dokument AfD, o kterém v říjnu 2026 psal deník Bild a který podle serveru Brussels Signal míří k roku 2029, stojí na principu: nejprve reforma Unie a eura, odchod jen jako záloha, o níž by rozhodli voliči. Schengen je jiná věc. Weidelová v srpnovém rozhovoru ZDF podle agentury APA o dohodě řekla: „Also dieser Vertrag wird aufgekündigt.“ – Takže tahle smlouva bude vypovězena!
Co kdyby Berlín cestou podle čl. 50 skutečně vykročil? Česká hranice s Německem by se stala vnější hranicí Unie a otázka Schengenu by se z technického tématu proměnila v každodenní starost lidí dojíždějících za prací, dopravců i firem. Koruna by pak stála mezi dvěma bloky, z nichž ani jeden by nebyl její.
Euro jako společná měna v době krize
Rakousko zná sousedství s Německem z té temnější stránky. V březnu 1938 si ho Německo vzalo, vojska wehrmachtu, armády nacistického Německa, vstoupila do země 12. března – ještě před začátkem druhé světové války.
Dnešní Rakousko není členem NATO, jeho neutralitu upravuje jejich ústavní zákon z 26. října 1955. Od 1. ledna 1995 je přitom členem EU, euro zavedlo v roce 1999 a v hotovosti jím platí od roku 2002. Malá země vedle Německa tak může zůstat mimo vojenský blok a zároveň být pevně ukotvená v Unii i ve společné měně. Euro tu funguje jako kotva, která v krizi drží i země bez vojenské aliance.
Co mluví proti
Nejsilnější námitka zní takto: vlastní koruna pod kontrolou naší České národní banky je silným nástrojem naší ekonomické stability. ČNB může na krizi reagovat například změnou úrokových sazeb, zatímco v eurozóně by tuto páku Praha ztratila.
Beru ji vážně. Ekonomický tlumič ale chrání před výkyvy, které lze odhadnout. Ve scénářích výše ale nejde o výkyv ceny, nýbrž o to, zda partner, na němž stojí náš vývoz, zůstane v pravidlech, která známe. Síla eura v krizi neleží v jedné zemi, ale ve společné instituci mnoha států.
Proto mluvím o vhodném načasování: euro je lepší přijímat v klidu, dokud máme na výběr, než v panice uprostřed krize. Vhodným načasováním přijetí Eura může i česká ekonomika posílit.
Jak se v roce 1933 z koaliční vlády stala vláda jedné strany
Hitlera jmenoval říšským kancléřem 30. ledna 1933 prezident Paul von Hindenburg. NSDAP získala kromě kancléřství jen dvě ministerská křesla: Wilhelm Frick vedl vnitro, Hermann Göring byl ministrem bez portfeje. Většinu v kabinetu měli členové Německé národně lidové strany (DNVP) a nestraníci. Patřil k nim i vicekancléř Franz von Papen, který prezidenta přesvědčil, že konzervativní většina Hitlera udrží v mezích.
Po požáru Říšského sněmu podepsal Hindenburg 28. února nařízení na ochranu lidu a státu, které pozastavilo základní práva. Ve volbách 5. března získala NSDAP 43,9 % hlasů, absolutní většinu tedy ne. Mandáty Komunistické strany Německa (KPD) byly zrušeny a 23. března sněm poměrem 444 : 94 schválil zmocňovací zákon. Vláda podle něj mohla vydávat zákony bez parlamentu a odchylovat se od ústavy. Pro hlasovaly i Zentrum a Bavorská lidová strana, proti jen němečtí sociální demokraté.
Od června pak ostatní strany mizely jedna po druhé. Ministr vnitra Frick 22. června sociální demokracii zakázal jako organizaci nepřátelskou lidu a státu. Alfred Hugenberg v červnu odstoupil ze všech ministerských i stranických funkcí a DNVP se rozpustila. Německá státní strana zanikla 27. června, Německá lidová strana o den později a Zentrum na začátku července.
Zákon ze 14. července 1933 prohlásil NSDAP za jedinou stranu v Německu – necelého půl roku poté, co vstoupila do vlády s menšinou křesel v kabinetu.
