Čtvrtek 19. Listopadu 2026
9°C | Praha
Svátek má Alžběta

Nejčtenější


Štafeta bez dráhy

Štafeta bez dráhy
1989 listopad Praha sametová revoluce Václavské náměstí noční protest Autor: RobbieIanMorrison, Wikimedia Commons, CC BY 4.0

Včera ve 14 hodin se na Příkopě u Můstku lidé sešli na Sametovém můstku do Evropy, aby si připomněli odvahu těch, kteří se v listopadu 1989 postavili nesvobodě. Společně rozvinuli velkou ukrajinskou vlajku a zazněla ukrajinská i česká hymna. Taková setkání kladou otázku, která je důležitější než všechna pronesená slova: co z toho dne zůstane, až zhasnou svíčky a ulice se vrátí ke svému obvyklému rytmu?

Sedmnáctý listopad se u nás postupně stal svátkem uctivé paměti. Na Národní třídě se rozsvítí svíčky, někdo položí věnec, zazní projevy, v televizi se znovu objeví záběry klíčů a rozzářených tváří a my odcházíme s pocitem, že jsme splnili povinnost vůči minulosti. Ten pocit je pohodlný, a právě proto mu nelze věřit. Paměť, která nás k ničemu nezavazuje, se snadno promění v obřad.

V neděli, dva dny před výročím, se na pražské Letné podle odhadu pořadatelů sešlo mezi 350 000 a 450 000 lidí, aby hájili nezávislost veřejnoprávních médií. Vláda s jejich důvody nesouhlasí a o politické podstatě sporu se rozhodne v institucích, nikoli v tomto textu. Ti lidé přišli sami, bez příkazu, bez odměny a bez jistoty, že jejich účast něco změní. Společnost, která by ztratila všechny hodnoty, by k tomu neměla důvod. Hodnoty tedy máme.

V pondělí ráno se však většina z nich vrátila k nájmu, který pohlcuje velkou část výplaty, ke směnám, které nechávají málo času, ke splátkám a k telefonům, které je do půlnoci krmí cizí pozorností. Demokracie přitom není stav, ale činnost, a vykonávat ji může jen ten, kdo má čas, jistotu a důvěru. Právě tyto tři věci jsme si v posledních třiceti letech nechali brát: z lhostejnosti, z pohodlí i z přesvědčení, že se o všechno postará trh. Hodnoty se předávají jako štafeta, z ruky do ruky. Štafeta se ale neběží ve vzduchoprázdnu. Potřebuje dráhu: rodinu, která má čas, práci, která dává důstojnost, čtvrť, kde se lidé znají, školu, spolek, odbory, obec. Dráhu jsme zanedbali a pak se divíme, že štafeta vázne.

Demokracie, která nezajistila domov

První republika bývá naším zlatým věkem a zároveň alibi. Patřila k nemnoha demokraciím střední Evropy, které se udržely až do konce třicátých let, a měla sociální pojištění, svobodný tisk i univerzity. Nedokázala však přesvědčit všechny své obyvatele, že je jejich domovem. Více než tři miliony občanů mluvily německy a hospodářská krize zasáhla jejich pohraničí obzvlášť tvrdě. Němečtí aktivisté, kteří republice zůstali věrní, mezi nimi sociální demokrat a ministr Ludwig Czech, který zemřel roku 1942 v Terezíně, neměli čím přesvědčivě odpovědět, protože česká většina po nich žádala loajalitu, ale skutečný podíl na moci jim nabízela pozdě a zdráhavě. Henleinova strana nabídla příběh jednoduchý: za vaše trápení mohou jiní. V roce 1935 ji volily zhruba dvě třetiny německých voličů.

Tento příběh nás nemá vést k soudu nad těmi, kdo tehdy volili špatně. Má nás varovat. Demokracie, která slibuje rovnost, ale nechává lidi bez práce, bez jistoty a bez pocitu uznání, je vždy jen jednu krizi vzdálena od toho, aby ji vyměnili za příběh o viníkovi.

Podobně je třeba číst volby z května 1946, poslední relativně svobodné, v nichž získala KSČ v českých zemích 40,2 % hlasů. Ti lidé nebyli hlupáci ani zrádci. Měli za sebou krizi třicátých let, Mnichov, který se jim zapsal jako zrada Západu, i okupaci. Nevěřili kapitalismu, který podle mnohých selhal, a komunisté nabízeli jistotu a spravedlnost. Tragédií nebylo, že lidé po jistotě toužili. Tragédií bylo, že svobodu, která jim ji nezajistila, vyměnili za jistotu, která svobodu nepřipouštěla. O necelé dva roky později přišel Únor a s ním procesy, popravy, tábory a exil.

Pakt mlčení a trh bez přívlastků

Po roce 1968 se uzavřel nepsaný pakt: jistoty, chaty a auta výměnou za mlčení. Veřejný život se stáhl do soukromí a soukromí zůstalo posledním místem, kde se dalo být svobodným. Listopad 1989 tento pakt zrušil. Studenti zvedli prázdné dlaně a volali, že mají holé ruce. Revoluce, která trvala šest týdnů, nám ale dala svobodu rychleji, než jsme se jí stihli naučit. Obec, která vznikla na ulicích, se rozešla a jen málokdo věděl, jak ji předat dál.

Devadesátá léta zvolila jazyk trhu, který se rád označoval za tržní hospodářství bez přívlastků. V zemi, která se právě zbavila plánování, byl trh skutečným přínosem. Chybou bylo udělat z prostředku smysl. Privatizace, tunelování a banky, jejichž ztráty nakonec nesli daňoví poplatníci, nás naučily, že veřejné je podezřelé a soukromé ctnostné, dokud se neukáže opak. Trh dokáže říct, kolik stojí chléb, ale neřekne, co si jeden druhému dlužíme.

Václav Havel tomu rozuměl dříve než my. V novoročním projevu roku 1990 řekl: „Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet.“ Přijali jsme to s dojetím a vzápětí se tomu vyhnuli. Vrátilo se slovo „normální“: chtěli jsme být normální zemí. Normalita však není hodnota, nýbrž pouhá absence. Odpovídá na otázku, co nechceme, nikoli na otázku, co chceme, a kdo chce být jen normální, může se postupně stát čímkoli.

Svoboda bez opory

Neoliberální příslib byl lákavý: svoboda jako možnost volby, stát stranou, každý strůjcem svého štěstí. Svoboda však není jen nepřítomnost příkazu. Je to také dostatek jistoty, aby člověk mohl odmítnout špatnou nabídku, špatnou práci, špatnou smlouvu, špatný vztah. Kdo si nemůže dovolit odejít, není svobodný, jen mu to nikdo výslovně nenařizuje.

Přiznejme napřed, co se podařilo. Příjmové rozdíly jsou v Česku podle Eurostatu jedny z nejnižších v Evropské unii a podíl lidí ohrožených příjmovou chudobou patří dlouhodobě k nejnižším. To je skutečný úspěch a nemá smysl jej zlehčovat. Jenže trhlina vede jinudy: mezi těmi, kdo vlastní, a těmi, kdo platí. Majetek je podle dostupných odhadů rozdělen mnohem nerovněji než příjmy. Podle analýzy České bankovní asociace z údajů Eurostatu mělo Česko za posledních deset let čtvrtý nejvyšší nárůst poměru cen nemovitostí k příjmům domácností v celé Unii a koupě průměrného bytu vyžaduje podle Indexu prosperity a finančního zdraví 13,6 hrubého ročního platu, v Praze 17,8. V exekuci je přes půl milionu lidí, v průměru s více než pěti exekucemi na osobu. Počet dlužníků pomalu klesá, což je dobrá zpráva, ale vymáhané pohledávky se stále počítají v řádu stovek miliard korun.

Zahraniční vlastníci českých firem si v roce 2024 vyplatili na dividendách podle předběžných údajů České národní banky 312 miliard korun. Podle Českého statistického úřadu byla průměrná hodinová mzda v Česku sedmá nejnižší v Unii. Kolektivní smlouvy kryjí zhruba třetinu zaměstnanců, zatímco evropská směrnice stanovuje cíl čtyř pětin, a podíl odborově organizovaných zaměstnanců klesl podle OECD z 27 procent v roce 2000 na přibližně 10 procent v roce 2022. Žádné z těchto čísel nic nedokazuje samo o sobě. Dohromady však popisují zemi, v níž mají zaměstnanci k vyjednávání o své odměně méně síly než v bohatších zemích a v níž velká část toho, co vznikne u nás, odtéká jinam.

Takový je důsledek světonázoru, který jednotlivce zbavil opory a nazval to osvobozením. Kdo nemá byt, nemůže riskovat, kdo je zadlužen, nemůže vzdorovat, a kdo vzdorovat nemůže, ten se v politice mlčky přizpůsobuje. Není to pakt z let normalizace, ale má podobný účinek: lidé se stahují do soukromého boje o přežití a veřejné věci přenechávají druhým.

Nový panovník

K nájmu za byt přibyl nájem za přístup. Řecký ekonom Yanis Varoufakis ve své knize Technofeudalism z roku 2023 tvrdí, že kapitalismus ustupuje systému, v němž největší digitální platformy nevydělávají na konkurenci, ale na rentě: od prodejců, kteří bez nich nemají kde prodávat, od pracovníků, jejichž směny řídí algoritmus, i od nás ostatních, kteří jim zdarma dodáváme pozornost a data. Řada ekonomů označení technofeudalismus považuje za přepjaté a platformy podle nich stále soutěží na trzích. Spor o pojem však nemění podstatné: velká část prostoru, v němž se dnes tvoří mínění, patří několika soukromým firmám, jejichž obchodním modelem je udržet nás u obrazovky co nejdéle, a poplatky, které vybírají od těch, kdo na jejich kanálech závisejí, se často pohybují v řádu desítek procent z ceny.

Demokracie předpokládá, že lidé mají společný svět faktů, čas na přemýšlení a ochotu naslouchat. Model, který vydělává na rozhořčení a roztříštěné pozornosti, tyto předpoklady podkopává. Nedělá to ze zlého úmyslu jednotlivců. Dělá to proto, že se mu to vyplácí. Pozornost, tedy surovina, z níž se skládá společné rozhodování, se stala soukromou obchodní komoditou a veřejná debata o tom téměř neproběhla.

Nejde o technofobii. Jde o otázku vlastnictví: komu patří kanály, jimiž společnost mluví sama se sebou, a podle jakých pravidel. Evropa má v nařízeních o digitálních službách a o digitálních trzích první nástroje. Zbývá je důsledně vymáhat a doplnit o veřejnou digitální infrastrukturu, která nezávisí na rozmaru jediné firmy. A zbývá chránit instituce, které nemají povinnost prodávat pozornost. V tom je spor o veřejnoprávní média důležitější, než se zdá: ve světě, kde se vše měří prodejností, je vzácná instituce, která smí být užitečná i tam, kde to nevydělává.

Dvě pravice

Pravice má v těchto poměrech zvlášť těžké svědomí, protože tvrdí, že zná odpověď, a obě její hlavní tváře ji dluží.

První tvář je hospodářská. Dlouho nám doporučovala slabší odbory, nižší zdanění kapitálu a majetku, přesun rizika ze státu a zaměstnavatelů na jednotlivce a trpělivost. Majetkové daně patří u nás dlouhodobě k nejnižším v Evropě, dědická daň neexistuje a práce je naopak zatížena odvody. Výsledkem je země, v níž nájem a hypotéka pohlcují příjmy mladých, v níž se z bytu stala především investice a v níž se vše, co nevydělává, snadno označí za luxus.

Druhá tvář je národně konzervativní. Rodinu uctívá v projevech, ale bydlení, jesle a čas rodičů, na nichž rodina stojí, řeší spíš gesty než změnou pravidel. O národě mluví, jako by ho netvořili také nájemníci, dlužníci a lidé na směny, a místo odpovědí na otázky bydlení, cen energií a péče nabízí symboly a nepřátele: cizince, menšiny, aktivisty, novináře, Brusel. Sváděním hněvu do stran se vyhýbá otázce, kdo na nájmech, dividendách a poplatcích vydělává. Tato technika je stará jako politika sama a funguje nejlépe tam, kde se lidé cítí neslyšeni. A moc, která se chce vyhnout otázkám, se dříve či později začne podrážděně dívat na instituce, které je kladou: soudy, média, školy, univerzity. Nacisté zavřeli 17. listopadu 1939 české vysoké školy a komunisté po Únoru 1948 rozhodovali, kdo smí studovat a co se smí učit.

Přiznejme však, že pravice má v jednom bodě pravdu a právě proto je tak úspěšná: lidé potřebují někam patřit. Že tuto potřebu využívá k vlastním cílům, je jedna věc. Že jí levice nerozuměla, je věc druhá.

Naivita kulturní levice

Levice, zejména její kulturní proud, by mohla jásat, ale nemá z čeho. Obhájila právo na rovné zacházení, což je zásluha, kterou nezpochybní nikdo rozumný: diskriminace existuje, menšiny mají nárok na ochranu a cesta zpět nevede. Problém je jinde. Velká část kulturní levice se naučila mluvit jazykem morálky o otázkách, které jsou v jádru materiální. Místo o bydlení mluví o slovech, místo o mzdách o postojích, místo o moci o oprávněnosti. Politika se z budování síly proměnila v dohled nad řečí a identita, která měla být východiskem společného jednání, se stále častěji mění ve vstupní podmínku: kdo ji nesplní, nepatří.

Britská publicistka Ash Sarkar, která sama sebe označuje za marxistku, o tom ve své knize Minority Rule z roku 2025 píše s nezvyklou otevřeností. Podle ní se levice opakovaně ochromuje spory o identitu v okamžiku, kdy by měla budovat společnou sílu, a kulturní války slouží jako lešení, na němž stojí ekonomika, v níž se víc vyplácí vlastnit než pracovat. Pravice pak tyto spory využívá k tomu, aby rozdělila lidi s podobným ekonomickým postavením a obrátila jejich hněv do stran a dolů místo vzhůru.

Druhou slabinou je naivita. Část kulturní levice mlčky předpokládá, že pokrok je jednosměrný, že instituce se udrží samy a že lidé, kteří nesdílejí její slovník, jsou nevzdělaní nebo zlí. Pro třídní rozdíly je taková optika slepá. Nevidí, že vzdělané bubliny velkých měst žijí jiným životem než ti, kdo hodinu dojíždějí na směnu do závodu, který patří zahraničnímu koncernu, a nechápe, proč jí nerozumějí. Týká se to i těch, kdo se scházejí na Příkopě s vlajkami: umějí říct, proč je Evropa dobrá, hůř ale, proč má být dobrá pro člověka, který splácí tři exekuce.

Nejhlubším selháním je však nepochopení hodnot, které nejsou ani pokrokové, ani zpátečnické, protože jsou lidské: rodina, sousedství, závazek, věrnost místu, schopnost dávat a přijímat, odpovědnost za staré i mladé. Levice, která tyto věci přenechala pravici jako její monopol, se nemůže divit, že je pravice vydává za své a nabízí výměnou za hlasy. Přitom dělnické hnutí devatenáctého století vzniklo jako síť vzájemné pomoci: pokladny, družstva, spolky, lidové domy. Byla to levice, která uměla mluvit o solidaritě tak, že jí lidé rozuměli, protože ji zažívali.

Rodina, obec a čas

Co tedy potřebujeme vrátit? Ne nostalgii po rodině, v níž se žena starala o domácnost zadarmo a muž o nic. Potřebujeme vrátit podmínky, za nichž se hodnoty vůbec předávají. Rodinou nemyslím jediný vzor soužití, ale společenství, v němž se lidé navzájem zavazují a jsou na sebe odkázáni: rodiče a děti, partneři, příbuzní, přátelé, kteří se v nouzi stanou rodinou. Rodina je první škola důvěry: dítě se v ní učí, že slovo platí, že se o slabého pečuje a že se na druhého dá spolehnout. Obec, tedy čtvrť, vesnice, spolek, odbory, farnost, škola, sbor dobrovolných hasičů, je školou druhou: v ní se z důvěry stává občanství. České země měly mimořádně hustou síť takových míst, od Sokola po čtenářské spolky, a totalitní režimy je rozpustily nebo zglajchšaltovaly.

Obě školy potřebují tři věci, které dnešní hospodářství systematicky bere: bydlení, čas a stabilitu. V roce 2025 se v Česku narodilo 77 636 dětí, nejméně od počátku statistického zjišťování, a úhrnná plodnost klesla na 1,28 dítěte na ženu z 1,83 v roce 2021. Demografové uvádějí více příčin, od slabých ročníků po odkládání rodičovství, a tvrdit, že za všechno může bydlení, by bylo nepoctivé. Země, v níž si lidé kolem třicítky nemohou dovolit vlastní byt, stabilní práci ani čas na děti, se však nemůže divit, že se rodina odkládá. Rodinu nelze nařídit, vyhlásit ani vykoupit jednorázovým příspěvkem. Lze ji jen umožnit.

Totéž platí o péči. Péče o malé a staré spočívá nepřiměřeně na ženách, často na týchž, které jsou sevřeny mezi rodiči a dětmi, a hospodářství, které na jejich nezaplacené práci stojí, ji neoceňuje, protože ji nevidí. Dobrý řád poznáme podle toho, že slušnost v něm nevyžaduje hrdinství. V našem často vyžaduje oběť: kdo pečuje o své rodiče, přichází o čas i o příjem, a kdo nechce žít na dluh, nemá kde bydlet. To je vada řádu, nikoli člověka.

Šest úkolů

Kritika, která nekončí úkoly, je jen dalším obřadem. Navrhuji šest, bez nároku na úplnost.

Za prvé: jistota dřív než kázání. Bydlení nelze nechat jen trhu, který z něj udělal nástroj spoření a renty. Znamená to stavět obecní, veřejné a družstevní byty ve velkém, aby nájem nebyl trestem a vlastní byt výsadou, a zdanit spekulativní držení prázdných bytů.

Za druhé: síla práce. Kolektivní vyjednávání musí zasáhnout víc než třetinu zaměstnanců, odbory se musí stát zase místem, kam se chodí, a zisky vzniklé u nás by se měly častěji investovat u nás: Česká národní banka sama upozorňuje, že zahraniční vlastníci reinvestují jen zhruba 30 procent zisku. Nevyžaduje to nepřátelství k podnikání. Vyžaduje to přesvědčení, že mzda není nákladová položka, ale podíl na tom, co vytvořila společná práce.

Za třetí: veřejný prostor, který se neprodává. Vymáhat evropská pravidla pro platformy, požadovat průhlednost algoritmů, zdanit zisky digitálních platforem tam, kde žijí jejich uživatelé, a chránit instituce, které nemusí prodávat pozornost: veřejnoprávní média, knihovny, školy. Statisíce lidí na Letné jsou nadějí. Rizikem je, že se příště nesejdou, až nebude důvod k demonstraci.

Za čtvrté: dráha pro štafetu. Veřejné peníze pro místní spolky, sportovní kluby, knihovny a komunitní centra, dostatek míst pro nejmenší děti a čas pro rodiče, aby se rodina a obec mohly znovu potkávat v prostoru, který nepatří trhu. A škola, která učí víc než letopočty: spolupracovat, spravovat společné věci a číst zprávy, které se nás snaží ovládnout.

Za páté: společný stůl, u něhož nesedíme z pokory, ale z rozumu. Žádný malý stát sám nevyřeší, jak regulovat globální platformy, jak je zdanit ani jak zabránit únikům zisků. Palacký roku 1848 v dopise do Frankfurtu stavěl soužití národů na jejich rovnoprávnosti. O nás bez nás rozhodly roku 1938 velmoci, v létě 1947 Moskva a roku 1968 jiné státy. Dnes máme u stolu své místo a svůj hlas a máme jej používat ve věcech, které se dotýkají obyčejného života. O podobu takového společného politického prostoru se pokoušejí i nová evropská hnutí, mezi nimi Volt, a budou se muset měřit tím, zda umějí o nájmech, mzdách a péči mluvit stejně přesvědčivě jako o hodnotách.

Za šesté: politika, která osloví všechny, kdo žijí z práce, nikoli jen svou kulturní polovinu. Nájemnice z pražských Holešovic a směnový dělník z Mostecka, kde exekuci čelí přibližně každý šestý obyvatel, mají mnohem víc společného, než by naznačovaly jejich hlasy. Neznamená to, že kulturní spory zmizí nebo že na nich nezáleží. Znamená to, že na ně nemáme odpovídat dřív, než se zeptáme, kdo platí nájem.

Holé ruce a klíče

Klíče z roku 1989 nic nevyřešily a nikdo, kdo jimi tehdy zvonil, to netvrdil. Odemkly dveře. Za nimi na nás čekala práce, kterou jsme z velké části neudělali: vybudovat hospodářství, v němž se práce vyplácí, instituce, které přežijí své tvůrce, a obec, v níž se lidé znají. Dnes mnoho lidí kolem třicítky klíče od vlastního bytu nemá. Není divu, že mnozí přijdou na Letnou nebo k Můstku, ale do spolků, odborů a obecních zastupitelstev už ne: nemají na ně ani čas, ani jistotu. To není jejich vina. Je to účet za třicet let, v nichž jsme demokracii považovali za hotovou věc.

Studenti měli v roce 1989 holé ruce a byl to jejich argument. Dnes jsou holé ruce spíš důkazem, že lidé nemají co držet: ani smlouvu na dobu neurčitou, ani klíč od vlastních dveří, ani spolek, který by je podržel. Demokracie není památka, kterou stačí jednou ročně osvětlit. Je to dílna, která funguje, jen dokud v ní někdo pracuje, a pracovat v ní může jen ten, kdo má čas, jistotu a důvěru. Štafeta se předává jen tam, kde je dráha. Je naší povinností ji postavit dřív, než zhasnou poslední svíčky.

diskuse probíhá na sociálních sítích

  

NEJNOVĚJŠÍ ZPRÁVY